Analog versus digital

15/3 - 28/4/2018

Vernisáž ve středu 14.3. v 17 hodin
Ateliér sochařství Fakulty umění Ostravské univerzity
Ateliér Socha 1 Fakulty výtvarných umění VUT v Brně

Galerie města Trutnova se dlouhodobě snaží reflektovat nejen zavedené hodnoty ve světě českého výtvarného umění, ale ve svém programu také reaguje na aktuální trendy uměleckého vývoje. V rámci prostorového vyjádření má v současnosti revoluční charakter vstup digitálních 3D technologií do oblasti sochařství, designu a architektury. Fenoménu digitálního sochařství už byla věnována před třemi lety v trutnovské galerii výstava Digital Exchange, která představovala nové možnosti a cesty, které tyto technologické možnosti sochařství přinášejí, a to na pracích studentů ateliéru Sochařství I, který na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně vede prof. akad. soch Michal Gabriel.

Výstava Analog versus Digital navazuje na tento počin a uvádí další tvorbu studentů tohoto ateliéru v konfrontaci s prací studentů z Ateliéru Sochařství Ostravské univerzity v Ostravě, pod vedením doc. Jaroslava Koléška, ArtD. Oba tyto ateliéry vychází z tradiční sochařské práce v klasickém médiu, která je nezbytná pro pochopení prostorových a proporčních vztahů, vlastností materiálu a celkového vhledu do práce s hmotou  v rámci uměleckého projevu. Studentům na Fakultě výtvarných umění v Brně je však dále umožněno pracovat s nejmodernějšími nástroji digitálního sochařství. Tato výstava pak nabízí možnost nahlédnout, jakým způsobem ovlivňují tato nová média výraz artefaktů, a kreativní realizaci a zhodnotit co nového vnáší do prostorou sochařské práce.

Základním problémem je vymezení termínu digitální socha. Právě tento pojem bývá často chápán v různé šíři svého významu. Přikláním se však k definici, která jako digitální sochu označuje sochařský objekt, který vznikl digitalizací reálného tvaru nebo byl primárně vytvořen prací v 3D softwaru, dále byl případně digitálně manipulován a následně materializován pomocí technologických nástrojů.

Ačkoli může být pojem digitální socha na první pohled matoucí a nemusí to být zcela zřejmé, jako základní vlastnost digitální sochy je uváděna její materiální existence. Zde se však přidružuje otázka, jakým druhem umění je umělecké dílo, které vzniká obdobným způsobem, aniž by bylo následně zhmotněno. Jedná se stále ještě o sochu, nebo jde již čistě o softwarové umění? V tomto místě s sebou vznik digitálního sochařství vnáší do teritoria sochařství otázky ontologického rázu. Hledání hranic jednotlivých žánrů umění se komplikuje.

Řešení se nabízí stanovením termínu virtuální socha. Oproti soše digitální se ve své realizaci omezuje na nemateriální prostředí. Virtuální socha je zároveň jedním z mezičlánků sochy digitální, existuje však výhradně v nehmotném prostředí.

Ze stanovení pojmu digitální socha pak také vychází chápání toho, co je digitální sochařství. Jedná se o oblast sochařské tvorby, která je založena na využití digitálních médií v rámci sochařského procesu vedoucího ke vzniku hmotného artefaktu.

Není snadné učit přesné datum vzniku této technologie, ale v článcích věnujících se vývoji nových technologii relevantního typu jsou většinou za období vzniku digitální a virtuální sochy považována devadesátá léta minulého století, ačkoliv kořeny digitálního sochařství můžeme hledat i v předchozích experimentech. Jedním z nich je vynález stereolitografie určený rokem 1984, kdy Charles Hull vyvinul technologii pro tisk fyzického objektu z digitálních dat. Následoval prudký vývoj a rozvoj dalších digitálních technologií užívaných pro práci s virtuálním i fyzickým prostorem, který se v praxi rozvíjí od poloviny devadesátých let.

Digitální média jsou v sochařství často vnímána hlavně jako nástroj, který nabízí nové možnosti související především se vznikem díla po stránce technické, ale celkový dopad těchto technologických výdobytků je mnohem zásadnější. Některé z těchto možností totiž mění nejen technologické postupy, ale podněcují celkově jiný způsob uvažování o díle. Technicky vzato vstupují nová digitální média do sochařské práce ve třech dimenzích. Jsou to: digitalizace tvaru příslušnými hardwarovými prostředky (3D skenery), případně jeho produkce pomocí softwaru; dále softwarová manipulace s tímto tvarem a následná materializace pomocí hardwarových nástrojů (3D tiskárny, frézy atp.). Digitální technologie v rukou sochaře však nejsou jen nástrojem technologickým, ale také prostředkem, který determinuje prostor kreativní, podílí se na formování díla v ideové rovině.

Na počátku vzniku sochařského díla bylo doposud nezbytné stanovit materiál zamýšleného artefaktu a v souvislosti s tím se přizpůsobit i jeho limitům. Dále je to možnost pracovat bez okamžité nutnosti stanovit definitivní měřítko práce. Celkově umožňuje tento způsob práce vracet se v mnohých krocích zpět, opravovat případné chyby, měnit původní záměr. To s sebou logicky nese mnoho výhod a jistou volnost a možnost snáze dosahovat precizního výsledku, zároveň se ale vytrácí z tohoto typu tvorby do určité míry spontaneita, kouzlo nechtěného, které by bylo integrálně vsazeno do díla. Na druhé stran jsou autorovy otevřeny doposud nevídané obzory práce, které by za tradičních podmínek zůstaly nedosažitelnými.

Kam se bude vývoj sochařství pod vlivem 3D technologií ubírat je prozatím předmětem bádání a také spekulací. Snaží se to poodkrýt také tato výstava. Ta už nyní naznačuje to, co jak se domnívám bude do budoucna zřetelnější: že vstup 3D technologií do prostoru sochařství ovlivňuje nejen bezprostředně tu tvorbu, která za jejich pomocí vzniká, ale vymezuje i nové výrazovépole pro práce, které se jí ať už ostentativně nebo jen přirozeně zříkají. Do vizuálního prostoru totiž proniká nová estetika a i díla, která nové technologické prostředky neužívají jsou nuceny na ni reagovat a vyrovnat se s ní.

Expozice Analog versus Digital však kormě konfrontačního pohledu na dvě různé formy sochařské práce nabízí mnohem víc. Je to především setkání s ryzí sochařskou tvorbou mladých autorů, sycenou touhou hledat a nalézat silné umělecké vyjádření. Přináší zásadní výpověď, která sděluje, že umění je bez ohledu na různé cesty jeho produkce stále jen jedním: nezištným hledáním foremsebevyjádření, aktivním vztahem ke světu, touho odkrývat nepojmenovatelné a pojmenovat nikdy neodkryté.

Lucie Pangrácová

ředitelka Galerie města Trutnova