Digital Exchange
4/2 - 19/3 2016
Digitální tisk jako nové médium ve světě sochařství
Výstava, kterou dnes otevíráme je ve své podstatě vizionářská. Představuje digitální tisk 3D skenování jako médium, které nyní vstupuje do světa techniky a přináší netušené možnosti i pro oblast umělecké tvorby. Když byla v 19. století objevena a rozvinuta technologie fotografického zobrazování, malíři se jí nejprve vysmívali a vzápětí děsili. Z pohledu současnosti už víme, že obojí bylo pošetilost, nicméně fotografie dramaticky otřásla základy malířství. Byla jedním z klíčových impulsů, které odstartovaly revoluci nových vizuálních projevů vzdalujících se od nápodoby viděného, přiměla umělce a všechny, kdož skrz umění vnímali svět, aby pohlédli pod povrch a začali na něho nazírat jinýma očima. Když začala být fotografie po řadě desítek let od svého vynalezení běžně chápána nejen jako prostředek dokumentární, ale také jako legitimní součást výtvarného umění, protože se ukázalo, že její výrazové možnosti se nakonec v mnohém malířství podobají, další revoluce na sebe nenechala dlouho čekat. Fotografii klasickou začala „ohrožovat“ fotografie digitální. Dnes se nalézáme v situaci, kdy se technologické možnosti digitálního fotografování rozrostly natolik, že se jeví jako naivní chápat digitální fotografii jako takzvaně méně uměleckou. A opět zjišťujeme, že je to jen další způsob vyjádření, který nabízí dříve nedozírné možnosti, které umělec může nebo nemusí využít.
Svědky zrodu stejně silného fenoménu můžeme být i dnes. Možnost převádět trojrozměrné objekty do digitálních dat a znovu je zhmotňovat pomocí tzv. 3D tisku popř. jiných navazujících technologií nebo vytváření objektů nejprve ve virtuální – digitální podobě je v pravém slova smyslu revolucí. Toto médium nyní zažívá raketový vzestup a věda si od něj slibuje mnohé, až po projekty, které by se ještě nedávno zdály být trochu přitažené za vlasy i v tom nejodvážnějším sci-fi. Tisk lidských orgánů, vytištěné zbraně, tiskárny, které dokážou vytisknout samy sebe, to vše ještě není tak úplně běžnou realitou, zanedlouho však může být. Stejně tak i ve sféře umění se dějí nečekané věci a sochařství se podobně jako v minulosti malba chvěje ve svých dříve pevných základech. To, co bylo pro sochaře v minulosti velmi obtížné nebo zcela nemožné, se stává dostupným. Jsou to především možnosti skenovat reálné tvary v jejich přesné podobě a následně s nimi pracovat a dále také schopnost množení identických tvarů, jejich zmenšování, zvětšování a využití nejrůznější tipů deformací.
To vše, o čem hovořím, jsou ovšem pouze otázky technologického řešení. Socha, ať už byla vytvořena pomocí moderních 3D technologií nebo kombinací těchto novinek a tradičních postupů, zůstává stále aktem uměleckého vyjádření. V umění neexistuje pokrok v běžném slova smyslu, umělecké zobrazení se v proudu historie nevyvíjí od méně přesného k správnějšímu, pouze se proměňuje optika, jíž je nazírán svět. K jedné z takových velkých proměn přispívají i nové technologické postupy v oblasti digitálního sochařství. Nutí nás vnímat okolí i sebe sama v jiných souvislostech a otevírají nová témata.
To vše by nebylo možné bez těch, kdož se chopí této výzvy a vykročí do nejistých vod. Odvážně testují nové možnosti, což se pochopitelně neobejde bez toho, že se mohou místy nechat strhnout i proudem, který vede do slepého ramene. Nakonec je jim odměnou odhalení nenahraditelnosti některých postupů, možnost využívat je a razit cestu dál.
Ateliér prof. Michala Gabriela na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně rozhodně už několik let patří k takové solitérní průkopnické jednotce v českém prostředí. Vedle výuky tradičních sochařských postupů figurativního sochařství bylo v jejím rámci zřízeno již několik let úspěšně fungující 3D studio, které v současnosti vede doc. Tomáš Medek. Vystavené práce jsou díla pedagogů, studentů i absolventů tohoto ateliéru a nemalou část zastupují i objekty studentů ze Spojených států, kteří se se spolu s nimi spojili v několika projektech, z nichž ten první, nazvaný Digital Exchange – Digitální výměna, dal jméno i této výstavě. Výstavě, která nám umožňuje nahlédnout do budoucnosti sochařství a zároveň připomíná, že hledání pravdy v uměleckém vyjádření zůstává bez ohledu na vývoj technologií ve své podstatě stále stejné. Digitální sochařství tak pomáhá ulehčit některé kroky při realizaci artefaktu, samotný umělecký zápas však ovlivnit nemůže. Umělec nadále stojí před světem a sebou samým pln nejistot a touhy a svádí tytéž bitvy jako dřív.
Lucie Pangrácová