Imprese Antonína Hudečka
31/8 - 6/10/2017
Vernisáž proběhne ve středu 30. srpna v 17 hodin. Úvodní slovo přednese kurátor výstavy PhDr. Michael Zachař. O hudební zážitek se postará Drahomíra Tvrdíková (housle, zpěv) a Yanka Stránská (zpěv).
Vystavená díla zapůjčili:
Oblastní galerie Liberec/ Galerie Středočeského kraje/ České přístavy, a.s.a/ Galerie výtvarného umění v Náchodě/ Městská galerie Litomyšl/ Měststká galerie Vysoké Mýto/ Moravská galerie v Brně/ Muzeum a galerie Orlických hor v Rychnově nad Kněžnou/ Východočeská galerie Pardubice a ze soukromých sbírek.
IMPRESE ANTONÍNA HUDEČKA
31. srpna – 6. října 2017
Kurátor výstavy: PhDr. Michael Zachař
Galerie města Trutnova se ve svých výstavních plánech pravidelně vrací k výtvarnému odkazu mimořádných osobností minulosti české výtvarné scény. Po Antonínu Slavíčkovi a Františku Kavánovi se na sklonku letošního léta setkáváme s obrazy Antonína Hudečka. Výstava přibližuje malířskou tvorbu jednoho z čelných představitelů doby secese, přičemž klade důraz na zastoupení všech tvůrčích období. Na přibližně šedesáti obrazech spatříme proměny Hudečkova stylu od časného realismu (Sběračka klásků) přes náladové mistrovské malby z Okoře a expresívně hutné odvážné malby korespondující s dobovou německou krajinomalbou (Pod korunami jehličnanů, Polní brázdy) až po zklidněná panoramata dvacátých let a svižné pozdní tempery, v nichž stále tepalo srdce plenéristy z dob vrcholícího impresionismu.
Antonín Hudeček (1872 – 1941), rodák z Podřipska a jen o dva roky mladší vrstevník Slavíčkův, stál vždy poněkud v jeho stínu. Přitom oba jsou nezastupitelní a jejich obrazy se skvěle doplňují. To musela konečně ukázat i jejich společná výstava ve Spolku výtvarných umělců Mánes roku 1904, kde každý předestřel víc jak dvacet rozměrných pláten a kritika nenalézala dosti krásných slov. Zatímco dobový program plenérismu a impresívního realismu je ve Slavíčkově tvorbě koncentrován pregnantně a v jakýchsi silových hnízdech jednotlivých obrazů, Hudeček ve své rozsáhlé tvorbě – přežil kolegu o víc jak třicet let – klíčuje, rozvíjí i zapřádá přírodní náměty soustředěněji, v rozsáhlejších blocích a variuje je v autorských obměnách a návratech, což činí doslova až do sklonku svých dní.
Místem doslova zázračným pro vývoj moderní české krajinomalby byla Okoř, plenérová štace kousek za Prahou, kde se konaly jarní exkurze Mařákovy krajinářské školy, k níž se po mnichovských studiích a moravském pobytu přidal roku 1897 i Hudeček. A co víc – zůstal tam nejdéle, až do roku 1906. Kontemplativní, hluboce prožívaný a věrný přístup k místu dokládá povahu Hudečkových děl. Oproti výživné paletě Slavíčkově, v dobově oblíbené tempeře Syntonos až břeskně odvážné, volí Hudeček tlumené tóny zelení, okrů a hnědí, v lazurách volí odstíny fialové, lila a podklad většinou červený nebo rezavě hnědý, na nichž variace zelených bodů vytváří poutavý pléd na způsob záhadného gobelínu. Hudečkova paleta se impresívněji rozehrává až po několika letech okořské tvorby, takže srovnání maleb třeba z roku 1898 a 1905 vychází často velmi překvapivě.
V rychlejším sledu pak následují období starokolínské (1906 – 1908), polické (1908 – 1914) a zahraniční s cestami po Solnohradsku a na Rujanu (1914 – 1917). Je třeba připomenout, že i zahraniční kritiky již krátce po roce 1900 vyzdvihovaly umělcovu komplexnost a silný výtvarný výraz. Hudeček také pravidelně obesílal výstavy nejen vídeňské či berlínské, nýbrž i vzdálenější jako Varšavu, Benátky nebo Pittsburg. Konečně kontext evropské krajinomalby desátých či dvacátých let dovozuje Hudečkovu jednoznačnou výtvarnou úroveň souměřitelnou s vrcholnými představiteli doznívajících národních škol. Jako školený figuralista u prof. Ažbého a Seitze v Mnichově a prof. Brožíka v Praze neopomínal figurální náměty, které dokázal vskutku mistrovsky provázat s krajinomalbou. Dosud nedoceněné jsou Hudečkovy akty, ale též kytice a květinová zátiší. Maríny mívá nejednou zcela uhrančivé. Za velmistra malby moří byl a snad i dosud je pokládán Beneš Knüpfer, ale nikdo jiný nerozvinul jeho odkaz hlouběji a velkoryseji než tichý samotář Hudeček. Poprvé skicoval moře roku 1902, kdy odjel do Itálie s Janem Preislerem a cestu pak zopakovali ještě roku 1909. Na základě menších lepenek pak po léta v pražském ateliéru vytvářel mnohdy obří plátna plná živelné energie i hrozivé mysteriózní síly. Hudečkovy maríny upoutají mnohovrstevnatou hrou vln ve škálách modří, nazelenalých odstínů perleťových šedí, sivých odstínů i tryskajících bělob. Několik pláten zobrazujících Baltské moře je utkáno z tmavomodrých a šedočerných barev, takže jejich výrazová síla je skutečně drtivá.
Dvacátá léta jako období nového samostatného státu začala pro Hudečka sympaticky velkou výstavou k padesátinám, která se konala roku 1922 v pražském Obecním domě. Jako vášnivý turista zajížděl často na Slovensko, ale též na Podkarpatskou Rus. Maloval tehdy staré dřevěné kostely a zachycoval archaickou tvářnost Praze odlehlých míst. Roku 1927 se usadil na Podorlicku, v Častolovicích, odkud podnikal pravidelné výšlapy po okolí, zvláště k potoku Bělá, jenž mu jistě připomínal potok okořský. Retrospektiva k umělcovým šedesátinám připravená profesorem Matějčkem opět pro výstavní sály Obecního domu v Praze kodifikovala o to více význam Hudečkův pro soudobou českou kulturu a dá se říci, že ač z ní vlastně nikdy nevypadl a Hudečkův obraz neschází na žádné výstavě mapující dobu fin de siécle, přece se jeho obrazy vystavují málo a dlužíme mu opravdu velkou výstavu, která by měla mít i mezinárodní přesah. Málokterý z našich odstínů i tryskajících bělob. Několik pláten zobrazujících Baltské moře je utkáno z tmavomodrých a šedočerných barev, takže jejich výrazová síla je skutečně drtivá.
Dvacátá léta jako období nového samostatného státu začala pro Hudečka sympaticky velkou výstavou k padesátinám, která se konala roku 1922 v pražském Obecním domě. Jako vášnivý turista zajížděl často na Slovensko, ale též na Podkarpatskou Rus. Maloval tehdy staré dřevěné kostely a zachycoval archaickou tvářnost Praze odlehlých míst. Roku 1927 se usadil na Podorlicku, v Častolovicích, odkud podnikal pravidelné výšlapy po okolí, zvláště k potoku Bělá, jenž mu jistě připomínal potok okořský. Retrospektiva k umělcovým šedesátinám připravená profesorem Matějčkem opět pro výstavní sály Obecního domu v Praze kodifikovala o to více význam Hudečkův pro soudobou českou kulturu a dá se říci, že ač z ní vlastně nikdy nevypadl a Hudečkův obraz neschází na žádné výstavě mapující dobu fin de siécle, přece se jeho obrazy vystavují málo a dlužíme mu opravdu velkou výstavu, která by měla mít i mezinárodní přesah. Málokterý z našich
umělců byl totiž národní i světový současně – zde se nabízí jasná paralela s hudebním odkazem jeho přítele Josefa Suka. A přece je třeba za jejich význam i obeznámenost neustále bojovat. Činíme tak i touto výstavní instalací.
PhDr. Michael Zachař